Žižkovský Vysílač

Vysílač je podcast festivalu Žižkovská Noc. Mluvíme otevřeně, bez diskriminace & s lidmi, co tomu rozumí.

Táňa Jírová: Specifikum Žižkova? Všichni jsme tu blízko sebe

09.02.2021

Tento rozhovor byl originálně vydán v rámci Festivalového zeenu #1 v roce 2019. Táňa Jírová je provozní ředitelkou komunitního centra v Žižkostele a po mnoho let sociální pracovnicí v nízkoprahovém klubu Husita. V Žižkostele se stará o provoz kulturních aktivit, dále je lektorkou ve Škole improvizace a věnuje se dramaterapii. Co je to Žižkostel? Kostel byl postaven ve dvacátých letech jako stavba dočasná a měl takovou zvláštní historii, kdy se ho nejdřív snažili různě zbourat, pak si zase řekli, že ho tady nechají, dělali se všemožný věci a pak se chvíli nedělo skoro nic. V roce 2004 lidi co zakládali nízkoprahový klub Husita, který tu od té doby sídlí, si s náboženskou obcí, dohodli pronájem dvou malých místností a tím tady začala historie sociálních služeb. Postupně se začala probírat taky náboženská obec, ale furt sem nešlo dostat lidi. Asi před pěti, šesti lety jsme si říkali, že to zkusíme trošku jinudy, a že uděláme z kostela komunitní centrum, zkusíme ho trochu víc otevřít lidem a víc dělat aktivity, které by tady byly pro lidi, než čekat až sem někdo přijde. Nejdřív se tady otevřela farní zahrada jako komunitní zahrada, a když se odstěhoval farář, mohli jsme zrekonstruovat jeho byt a udělat to, co teď slouží jako kancelář, jídelna a vaří se tu obědy, takže začaly komunitní aktivity. A pak kluci postavili divadlo Panoptikum barikáda, tím se tady začaly stahovat kulturní akce, divadla, koncerty. Ve sklepě, který byl ve velkém desolátu, se taky dělaly koncerty, a pak jsme ho před třemi lety opravili a postavili jsme zkušebny. Rozšířili jsme i sociální služby, protože jsme pracovali jenom s dětmi, udělali jsme nové služby, pracujeme teď s celými rodinami. Jelen v lavoru, který sídlil na Klinice, si u nás udělal zázemí, takže jednou týdně si tu lidi bez domova perou a můžou se tady umýt. A ta Škola improvizace, kde učím, se sem taky nastěhovala a udělala si kancelář. Večer kurzy a zkoušej tady různá jiná divadla, a do toho tady pořád funguje ta náboženská obec. Děláme jednou za měsíc česko-romské bohoslužby a snažíme se tu majoritu s minoritou propojovat ještě jinudy, na nějaký duchovní cestě. Jak vypadá typický návštěvník komunitního centra? Je to různé v různé časy, jde to v takových vrstvách. Dopoledne jsou tady hlavně maminky, protože vaříme třikrát týdně obědy pro lidi z okolí, tak jsem jsme je do toho zapojili. Máme nový projekt, kdy ony vaří a za to si můžou vydělat nějaké peníze. Zároveň je to vlastně kurz zdravého vaření a dostanou od nás na konec celého procesu i certifikát o tom, že si tady udělaly praxi. Doufáme, že jim to jednak pomůže vydělat si nějaké peníze a jednak, že se něco naučí třeba o zdravé výživě a o tom, jak vařit dobře a levně. A lidi z okolí sem chodí na obědy, funguje to jako jídelna za dobrovolný příspěvek. S maminkami sem chodí i jejich děti, takže rozjíždíme na dva dny dopoledne takovou mini-školku, abychom se o ně starali, chceme to ale nabídnout i jako službu zdarma maminkám, které jsou na mateřské a chtěly by začít pracovat. Je to opravdu těžké dneska zaplatit drahou školku, takže se snažíme maminky, co jsou izolovaný doma, takhle podpořit. Jak to v centru probíhá odpoledne a večer? Odpoledne přichází děti do nízkoprahu, většinou romské, co bydlí tady blízko okolo nás na Žižkově. A pak přijde večer, přehoupne se to, přijdou kapely do zkušebny, přijdou divadla, která tady zkouší, přijdou lidi večer na koncert a takhle to jde v takových vrstvách. Někdy to je hezké, že se lidi v nějaký čas potkají, na chvíli se to sleje. Přijdou děti na oběd, než jdou do klubu a než odejdou domů, přijde někdo z kapely, tak se to tak prolíná. A to mě právě baví, že se na jednom místě může dít tolik různorodých aktivit, které zdánlivě vůbec nejdou do sebe, ale při troše snahy se dají všechny nějak napojit. O kolika lidech mluvíme? Kdybych počítala všechny děti, maminky, rodiny a kapely, co sem chodí zkoušet, tak myslím, že to je okolo 100 lidí, co se tady pravidelně točí. A jak staré jsou děti, které sem chodí? My máme tu cílovku širokou, můžou to být děti, kterým je od šesti let do šestadvaceti, ta šíře je takhle daná zákonem. Ale k nám tak tradičně chodí spíš mladší děti, je jim tak mezi šesti a dvanácti. Máme tady dlouho taneční kroužek, vede ho naše kolegyně Eva Džobáková, dělá to úplně skvěle, dělá vlastní choreografie a šije nádherné kostýmy. Hodně těch holek sem chodí tancovat a mají i jinou realizaci. Nebo jsou to pak úplná mimina, třeba kolem roku, dvou, co já je mám teď v té školce. Když přijdou odpoledne děti do centra, jaké možnosti aktivit kromě tancování? My jsme sociální služba, takže se snažíme, aby ten klient (tak říkáme těm dětem) byl co nejvíc samostatný. Máme sice nějakou nabídku, můžeš přijít a můžeš s námi si zahrát hry, můžeš jít tancovat, můžeš jít na kung-fu, ale hlavně jde o to, aby ti lidé sami rozeznali, s čím potřebují pomoc. A to se ty děti snažíme naučit, aby si uvědomily, jestli potřebují pomoc a s čím, aby to uměly pojmenovat a aby tu pomoc uměly potom vyhledat. Máme pocit, že kdybychom tady jenom seděli a furt jim jenom něco nabízeli, tak z nich nikdy neuděláme ty aktivní lidi, kteří budou schopní se o sebe postarat. Takže někdy se děje jenom to, že děti přijdou a potřebují si jenom popovídat, být v teple, mít jenom takový klid, kdy s nimi někdo promluví, a na to jsme tady připravený. Ale vlastně spíš řešíme případy, kdy přijde to dítě a fakt najde něco, já bych potřeboval, já bych chtěl… Nevím, na jakou mám jít školu, jak se tam mám dostat, necítím se doma dobře, jak to mám vyřešit, nejde mi to ve škole, mám z toho depresi, nevím, co mám dělat, rozešel se se mnou kluk, holka. Je to celá řada všech těch problémů, co jsme také řešili, když jsme byli děti. A ještě zpátky k Žižkostelu, jaký máte vztah s místními, kteří nejsou vašimi klienti? Je to spektrum, od petic proti nám, velkým stížnostem, různému chození na kobereček na radnici, že naše děti jsou tady v parku a sedí na lavičkách a ty český děti se bojí tím parkem chodit. Ale jsou tu i lidi, co si na nás zvykli, a i když třeba nejsou úplně přiklonění Romům a mají trošku ten český názor „nejsem rasista, ale…“, tak se snažíme trochu změkčovat jejich přístup třeba tím, že romské maminky tady vaří, a pak čeští pracovníci z kanceláří chodí na obědy. Je to hodně o strachu. Všichni se u nás bojí uprchlíku, nikdo ho nikdy neviděl, kdyby se s ním seznámili, tak ten strach pomine. Je to o vytváření jednotlivých individuálních vazeb, které dělají tu pozitivní zkušenost a pak nepodléháš davové psychóze „oni všichni kradou, oni všichni nemají práci“. Jasně že nemáš práci, když ti jí nikdo nedá. Když tě nikdo nechce zaměstnat, tak to je těžký. Myslím si, že se nám daří s těmi lidmi mluvit, ale samozřejmě je tady spousta těch, kterým vadí hluk a děti, které tady běhají přes ulici. Ale ať bychom dělali, co bychom dělali, tak par takových lidí naštvaných z toho, že se kolem nich děje něco jiného než ticho a klid by se našlo. Slyšela jsem, že jste dostali peníze na rekonstrukci… Trochu bláznivě jsem se před rokem rozhodla, že napíšeme grant na rekonstrukci a půjčila jsem si milion, abych mohla zaplatit projekt, protože ten musel být odevzdaný k té žádosti. No a stal se zázrak, dostali jsme dohromady něco přes 38 milionu. Projekt je připravený tak, že všechny ty aktivity, který tady probíhají, by tady měly zůstat. Během té rekonstrukce se budeme různě stěhovat, asi zachováme jen sociální služby, protože chceme zachovat službu pro klienty, ale asi nebudou fungovat koncerty, divadlo, zkušebny, to jsou takové věci, které děláme navíc, ale to gro vidíme v péči o lidi okolo. Do kdy by mělo být s rekonstrukcí hotovo? Mělo by se začít stavět v září 2019 a doufáme, že bychom v roce 2020 pod stromeček mohli mít opravený kostel, kde by byl veliký divadelní sál se vší technikou a vytápěný. Ve sklepě, kde se dělají koncerty, bude zase koncertní sál. Objekt by měl zůstat tak jak je, ale bylo by tady všude teplo, světlo, elektrika, která se bude dát zkolaudovat, hasiči budou spokojení, že se odsud dá odejít a hygiena bude šťastná, že tady bude dost záchodů. Vlastně všechno, co děláme na koleni a lepíme to, by se mělo začít dít v prostoru, který tomu bude odpovídat, a bude trochu víc otevřený lidem, trochu víc se zpřístupní a provzdušní. Po tom návratu by se vaše aktivity měly vrátit přesně k tomu, co děláte teď, nebo se chytáte přidat další nabídku? Budeme mít veliký sál, který v tuhle chvíli využíváme tak z dvaceti procent. Ve chvíli, kdy tady budou dva regulérní prostory, které nebudou mít navzájem přeslechy, a bude možné v nich jet paralelně dva programy, tak bychom chtěli mít vlastního dramaturga a začít víc dělat tu kulturu profesionálně. V tuhle chvíli to funguje tak, že nám někdo zavolá, „chci mít u vás koncert“ a my řekneme „no jasně,“ a pak někdo dojede a koupí pivo. Chtěli bychom tomu dát nějaký řád, my to nikdo neumíme, takže doufáme, že se najde nějaký anděl, který řekne „já vám budu dělat provoz baru“ a „já vám budu dělat divadelní dramaturgii“ a my řekneme „vítej“. Tohle bychom chtěli trochu víc rozjet, protože ten prostor bude podle mě krásný, jedinečný, veliký, hezky opravený a má cenu ho nějak využívat. Bude tady hodně vysoký strop a přes celý sál bude udělaná trasa. Ne, že by byla elevace a podium, ale ten sál bude multifunkční, bude se tam dát sedět v různých úpravách na různé strany, třeba zavěsit šály od stropu a dělat akrobatické divadlo. Netáhnout za sebou mrtvého koně Jak vnímáte vztah k Žižkovu jako k místu, kde fungujete? Šlo by to stejně třeba v Troji nebo Hlubočepech? Myslím, že to specifikum je hodně v té komunitě lidi, co žije okolo. Za ty roky se nám podařilo, proniknout do systému rodin, které tady žijí, a už si dovolím říct, že jsme už s některými z nich navázali přátelství, ačkoliv by to profesionálové v sociálních službách neradi slyšeli. Ale my to děláme trochu jinak, nám přijde, že profesionalita může jít s osobním vztahem ruku v ruce. A to je to specifikum Žižkova, že jsme všichni tak blízko u sebe. Hodně dlouho jsme tu bydleli, naše děti tady vyrůstaly, takže jsme se napojili na osobní vazby a častokrát jsme řešili problémy celé komunity, venku na ulici, u lidí v bytech. Žižkostel byl hodně krát vykraden, stalo se tady spousta věcí, které jsme ale potom vždycky dali nějak dohromady, protože jsme věděli, kam tady zajít, do jakého bytu, kde se poptat, to je pro mě takové specifikum. Je tohle to, co tě na té práci baví? Na té práci mě baví ta dlouhodobá historie, kterou tady máme a to, jak dlouho se známe. Děti, které nám sem chodily do klubu, mají děti a ty sem chodí. Pro mě je Žižkov taková vesnice ve městě, když jdu do kavárny, tak vědí, jaké kafe si kupuju a co si k němu dám. Zrovna okolí kostela mi přijde, jako by bylo na návsi, každý se s každým zná, támhle bydlí pan instalatér, co nám sem chodí opravovat věci, tamhle za rohem je škola, tady za rohem je zase něco dalšího. To silné semknutí komunity, to, že tady lidi otevírají dveře a jenom tak sem přijdou a naučili se, že není nikdy zamčeno, to mi taky přijde specifické. Změnilo se to nějak z dlouhodobého hlediska? Změnilo se hodně. Je tak všude v nízkoprahových službách, že děti, které dřív trávily hodně času na ulicích, byly dobře k objevení, nebo šly do klubu, tak teď tráví ten čas na bytech, jsou někde zavřené, už na té ulici nejsou, každý má doma televizi a Playstation a nevím, co ještě. Ulice a parky se vyklízejí a lidé se ještě trochu víc uzavírají do anonymity svých bytů. To je jedna věc. Druhá věc je, že jak bohatnou jiné čtvrti, jako třeba Karlín, děje se gentrifikace, tak ta přichází podle mě teď na Žižkov. Pro rodiny našich klientů je skoro nemožné si tady pronajmout byt. Několik let se snažíme sehnat byt a jakmile přijdeme s romskou rodinou je to úplně nemožné. Postupně se začínají zavírat i ubytovny, je to sice obchod s chudobou, ale byly poslední naděje někde bydlet. Cítím postupné vylidňování, lidi se přesouvají do ghett, do Ústí, do Duchcova, do Sokolova. Ne všichni, ale hodně. Je to strašně špatně. Daří se vám na to reagovat na to, že děti mizí z ulice? Nebo to znamená zánik centra? Musí se změnit trošku ten styl práce. Děláme to tak, že chodíme na ubytovnu za dětma a pracujeme tam. Ony jsou to takové vlny, za tu dobu, co tu jsme, už taková vlna proběhla, odliv dětí byl třeba z nějakého jiného důvodu. Děti nebaví, být furt zavřený. Chvilku je to lákavé, ale pak se začne hledat něco jiného. Ty trendy se mění, není to setrvačnost, která by byla neměnná. Mně přijde, že teď se to zase otáčí a dětí tady máme denně třeba dvacet. Člověk ani moc neodhadne, proč se to změnilo. Většinou to člověk vidí až půl roku poté, co ta změna přijde. V tu chvíli, co to nastává, tak člověk jenom reaguje, ale nemůže to nijak analyzovat a nikdo vlastně neví, co je ten přesný důvod. V čem se liší práce přímo na ubytovnách? Na té práci je třeba super to, že děláme i terapie pro maminky. Většina sociálních služeb totiž zařídí lidem, že dostanou dávky, mají kde bydlet, děti se doučují, ale naše specifikum je péče o duši. Kolegyně Lucka chodí na ubytovnu dělat terapie s maminkou, která by normálně nedošla, je to pro ni složitý, když má malinký miminko. Takže se tam s ní trochu odrazí a nastartuje životní změnu, není to záplata – hmotná nouze a rychlá pomoc, je to něco, co té mamince nebo celé rodině dovolí udržet stav, kdy nás nebude potřebovat, a to je ten náš cíl, aby nás ty lidi nepotřebovali. Udržujete kontakt s těmi, kteří odchází třeba na zmíněný sever Čech? Stane se, že se někdo po deseti letech vrátí. Třeba v létě přišel kluk, který k nám chodil jako malý a teď přišel s pěti dětma, že ho vyhodili z ubytovny a že nemá kam jít, tak jsme ho tu nechali 14 dnů bydlet. Lidé se po letech třeba vrátí, ale jakmile se ztratí někde v anonymitě ghetta, někde daleko na severu Čech, tak už jsou nepolapitelný, už je ten proud odnese. Může za to bytová politika v celé Praze, kde je 20 000 prázdných bytů a nikdo v nich není. Na Žižkově je to stejné, tady jsou prázdné obecní byty, ale lidi je nedostávají. Měli jsme maminku se čtyřma dětma, žádali jsme o byt asi šestkrát, ale je to úplně neprůchodné. Tohle cítím jako velkou změnu, je to celé dané tím, že neexistuje žádný zákon o sociálním bydlení, a to nás ovlivňuje. Když se podíváme do vzdálenější budoucnosti, počítáte s tím, že Žižkov natolik zbohatne, že sociální služby tu už nebudou potřeba? Já si myslím, že i děti z bohatých rodin potřebují sociální službu, možná kolikrát víc než tyhle, akorát trochu jinou. Když žijete ve zlatý kleci, kde vidíte rodiče jenom, když vám přinesou dárek, tak sakra potřebujete někoho, kdo si s vámi popovídá. Je to samozřejmě o dovednosti té služby reagovat na okamžitou poptávku. Pořád to řešíme – strategii, naši budoucnost, jsme připravení na to, že možná přijde doba, kdy už vůbec nebude po takové službě, kterou děláme, poptávka. Snažíme se být vědomí, netáhnout za sebou mrtvého koně a počítat s tím, že se můžeme přetransformovat. Navíc máme to divadlo a další aktivity. Začali jsme dělat terapie a cvičit jógu, říkáme si: pojďme si připravit pole působnosti, můžeme tu službu otevřít ještě pro někoho trochu jiného, to je náš cíl, propojit co nejvíce cílovek. Je to o tom neustrnout na své důležitosti a na tom, že nemůžu dělat nic jiného, protože nic neumím…., tak se prostě něco nového naučím. Když nebudeme pracovat s dětma, můžeme pracovat se seniory, s maminkami nebo s bezdomovci. Potřebných lidí je i ve městě a bohaté čtvrti strašně moc. Nízkoprahový klub se jmenuje Husita a Žižkostel spadá pod Církev československou husitskou, jaký je momentálně vztah centra a církve? Objekt Žižkostel je pořád kostel a v husitské církvi je to tak, že každý kostel je samostatná jednotka, má své vlastní IČO a svojí samosprávu, v té samosprávě jsou tři lidi, co to mají na starost. Je to farář, a dva laici. Jednou za rok se sejde rada starších a z nich se zvolí tihle ti tři lidé, co o tom rozhodují. No a tady v té radě starších sedí lidi, co tady dělají tu sociální práci a my, co jsme zvolení jako statutáři, jsme já a Lucie, jedna děláme provozní ředitelku a druhá ředitelku všech sociálních služeb. Peníze, které jsme si museli půjčit na ten projekt, nám půjčila církev a myslím si, že by mi je ani nikdo jiný nepůjčil, v tomhle jsme dostali velikou podporu. A vlastně pět lidí, kteří zde pracují, platí církev, což je veliká pomoc a hrozně velká investice, protože zatímco ostatní neziskovky se každý rok třesou, jestli dostanou peníze, tak my sice nedostáváme těch peněz moc, ale víme, že v nějakém omezeném provozu bychom to udrželi, i kdybychom nedostali ty granty. To je neuvěřitelně psychicky ozdravná věc, že za sebou máme nějakou organizaci, která nad námi drží ochrannou ruku, pomáhá nám a podporuje nás. Zároveň se snažíme, být otevření všem, nerozlišovat, nekádrovat lidi, jestli věří nebo nevěří v Boha, natož jestli jsou z téhle nebo tamté církve. Já to opravdu nemám moc ráda, to dělení se na lepší a horší, snažíme se sem zvát všechny lidi, zveme různé faráře a lidi z jiných náboženství dělat přednášky a různá setkání. Přijde nám, že duchovno se nějak vytratilo z lidské každodennosti, i když do ní patří jako součást. Vytratilo se kvůli tomu, že bylo lidem nuceno, že byli kádrováni, jestli zrovna jsou ve správné církvi a dělají to správně. Lidem by se měla nechat volnost si vybrat, anebo si nevybrat vůbec a nevědět. V dnešní době je nevědět skoro zločin, všech dětí se ptají v pěti letech, čím budeš a když neví, tak jsou divný. Tahle svoboda je něco, co se snažíme nabídnout a ukázat, že kostel není místo, kde musíš sedět, klečet, klanět se, ale že to je místo, kde se můžeš radovat, můžeš tančit, zpívat, že nejsou to žádné zakázané aktivity. Zakláš Fond na pomoc rodinám ohrožených bezdomovectvím. Co tě k tomu vedlo? Tahle myšlenka vznikla tohle léto, když přišla rodina, o které jsem mluvila – maminka, tatínek, pět dětí – vyhodili je z ubytovny, ona měla třítýdenní miminko. Najednou jsme viděli, že pro takovou rodinu neexistuje žádná pomoc. Prostě není východisko. Jediné, co taková rodina může udělat je, že dá děti do ústavu, do Klokánku a musí je opustit. To nepodporujeme, samozřejmě v extrémním případě, když se nedá jít jinak a ta rodina je vyčerpaná, tak dát děti na dva měsíce do Klokánku a odpočinout si je zákonitě špatně, ale snažíme se to nedělat. I tak se takových rodin objevuje hrozně moc. V Ústí se zavřely dvě ubytovny loni v květnu nebo v červnu, děti byly přestěhovány s celými rodinami do tělocvičny, já jsem si tam jezdila s nimi hrát, protože všichni byli vyhořelí. Byly tam podmínky, které vůbec pro život nejsou a zjistili jsme, že by se nám strašně hodilo mít nějakou hotovost, kterou bychom mohli používat na zaplacení kauce nebo prvních dvou nájmů v případě, že už najdeme byt nebo ubytovnu. Bez takové hotovosti nemá ta rodina absolutně žádnou šanci odrazit se ode dna. Doteď jsme využívali peníze z náboženské obce, takže jsem jim je prostě dávali, ale tím, jak trend narůstá a těch rodin je mnohem víc, rozhodli jsme se, že chceme otevřít fond, kde by peníze byly připravené a my mohli okamžitě reagovat. Když se ty peníze měsíc shání, tak rodina měsíc žije na zemi a kdyby přišla sociálka, děti okamžitě zabaví. Pohybujeme se na hraně zákona a to nechceme, i když to pro nás vždycky bylo tak, že radši porušíme zákon, než abychom ohrozili toho člověka. Jak se rodině stane, že se dostane do takové životní situace? Je ti 18, někdo na tebe v bytě, často tví rodiče nebo jiní příbuzní, napíše elektriku a plyn a neplatí to, nebo si na tebe vezmou půjčku, to se taky děje. Je ti 22, máš 150 000 exekuce a bydlíš na ubytovně, kterou zavřou nebo ti na řeknou, že když máš dvě děti, už na ní být nemůžeš. Hodně se teď děje, že na ubytovnách nechtějí mít děti. A pak jsi na ulici s dluhy a žádná realitka ti byt nepronajme. Ubytovna je to nejdražší bydlení v Praze, třeba tady se platí za pokoj okolo 10 000. A v Předlicích byty, které nemají vodu a topení, jsou v neuvěřitelném stavu na neuvěřitelném místě, tak jsou nejdražší byty v Ústí. Vlastníci ubytoven ví, že ty lidi nemají žádnou jinou šanci, než jít bydlet tam k nim a že to zaplatí, i když se dostanou do strašných dluhů a už to nebudou moct dál platit, a takhle to funguje všude. Ale opravdu je to tak, že aspoň ti lidé někde bydlí, protože bez těch ubytoven by bydlení nedostali. To je úplně raritní situace, že soukromník nebo realitka pronajme byt romské rodině. Já jsem to nezažila za posledních několik let vůbec. A tak se dostaneš do dluhu a je to. Člověk ani neví.

Facebook event